úvodní strana

Informace o klubu MujGLOCK:

Informace o webu:

Naši partneři:

Odkazy:

Informace o zbraních GLOCK:

Příslušenství pro pistole GLOCK:

Tuning a úpravy zbraní GLOCK:

Speciality o pistolích GLOCK:

Propagační předměty MujGLOCK:

Propagační předměty GLOCK:

Obecně o zbraních:

Zbrojní průkaz:




česky | english 		Třebaže o pistolích Glock už toho i v českém odborném tisku bylo napsáno opravdu mnoho, zatím jen málo informací bylo publikováno přímo o okolnostech vzniku první z těchto zbraní. Proto jsme pro vás připravili výtah ze článku "Glock: Gun of the Future" publikovaný v roce 2002 v čísle časopisu GLOCK AUTOPISTOLS, který se věnuje právě této tematice.

Na počátku roku 1980 přivedla šťastná náhoda úspěšného obchodníka Gastona Glocka vlastnícího továrnu na výrobky z polymerů na rakouské ministerstvo obrany. Glock tehdy armádě dodával např. kombinované zákopové nářadí, nerozpadávací se kulometné nábojové pásy a ruční granáty. Kromě toho jeho společnost vyráběla zboží pro civilní trh (jako třeba táhla pro zásuvky nebo záclonové tyče) a sám Glock měl i zkušenosti s produkcí z konvenčních materiálů, když se svého času zabýval zhotovováním chladičů pro nákladní automobily.

Během oné osudové návštěvy na ministerstvu obrany G. Glock náhodou vyslechl rozhovor dvou plukovníků rakouské armády o armádním Požadavku pro nabídky (Army´s Request for Proposal - RFP) nové krátké palné zbraně. Důstojníci kritizovali fakt, že museli čekat pět let, než rakouská zbrojovka Steyr a další světoví výrobci vyvinuli nové zbraně vyhovující RFP; jenže nakonec se ukázalo, že žádná z nabídek nevyhovuje přísným podmínkám progresivního armádního požadavku. Glock se zeptal jednoho z plukovníků, zda opravdu potřebují novou pistoli. Dostal kladnou odpověď s upřesněním, že na to mají málo času: "Musíme najít někoho, kdo bude schopen nabídnout a vyrobit ruční palnou zbraň, která bude vyhovovat našim podmínkám a projde našimi testy."

G. Glocka, kterého problém zaujal, se zeptal jednoho z debatujících důstojníků, zda by mohl přijít s nabídkou. Zároveň se zajímal, jak si vlastně novou pistoli představují. Když mu obecně nastínili obsah RFP, Glock usoudil, že by to nemělo být zase tak těžké. V jeho pojetí byla pistole prostě jen jedna součást výstroje, kterou si voják připínal na opasek - podobně jako nůž, který jeho společnost v této době také vyráběla. Jeden z plukovníků mu sdělil, že jeho nabídka bude vítána, ale času na ni je opravdu málo. Načež propadl veselí při myšlence, že by úplný nováček v konstrukci krátkých palných zbraní uspěl tam, kde selhali nejvýznamnější světoví výrobci. Právě neomalenost obou důstojníků však přispěla k tomu, že se Gaston Glock okamžitě rozhodl do tohoto úkolu pustit; hodlal to ovšem pojímat jako určitou formu hobby.

V únoru 1980 se Glock začal sebevzdělávat formou studia konstrukce a funkce nejlepších tehdy dostupných pistolí. Nikdy předtím zbraně nepoužíval; teď si prostě koupil pistole Beretta 92, SIG Sauer P 220, ČZ 75 a Walther P-38 (která byla v té době standardní služební zbraní rakouské armády), všechny v ráži 9x19 mm. Rozebíral je a skládal, a touto jednoduchou, avšak pracnou metodou vstřebal jejich mechanické principy a zároveň tak zjišťoval, jaké výrobní postupy jsou pro produkci pistolí nezbytné. Dalším krokem bylo studium v rakouském patentním úřadu, kde provedl rešerši v patentech vztahujících se ke konstrukci krátkých palných zbraní s cílem zjistit, jaký je stav nejnovějších technologií a které z nich by byly vhodné pro jeho ideu.

Ve stejné době ho rakouská armáda informovala, že pokud opravdu chce provést svůj záměr, musí k testům dodat nikoli prototyp, nýbrž zbraň z tovární výroby. Dostalo se mu též sdělení, že vyvinout pistoli zabere tři nebo čtyři roky. Na což G. Glock odpověděl, že pokud zkonstruuje zcela novou zbraň, může vše stihnout ve stanoveném termínu.

Po proniknutí do základů zbrojní konstrukce a terminologie pochopil, že bude potřebovat rady expertů na pěchotní zbraně, samozřejmě především na pistole. A tak zorganizoval setkání se třemi muži, kteří se v této oblasti velmi dobře orientovali. Jednalo se o Siegfrieda F. Hubnera, Richarda Silvestriho a Friedericha Dechanta, s nimiž se G. Glock sešel na večeři 8. května 1980.

Na této schůzce Glock požádal zmíněné pány, aby mu sdělili, co by požadovali od pistole budoucnosti, s upřesněním, že mu jde o dlouhodobější vize v perspektivě 10 a více let. Jeho hosté v průběhu diskuse na dvou listech papíru načrtli svou představu ideální pistole a sepsali své návrhy s ohledem na to, že tato zbraň bude používána vojenskými a bezpečnostními složkami. S ohledem na nedostatky soudobých pistolí, jako jsou náhodné výstřely, poruchy, problémy s vnějšími pojistkami, údržba či náklady, navrhli vytvoření zcela nové zbraně.

Samozřejmě chtěli pistoli, která by měla kapacitu zásobníku 100 nábojů a vážila 2 unce. Ale když se vzápětí vrátili na pevnou zem, navrhovali následující: Zbraň by neměla mít žádnou vnější pojistku, neměla by vážit více než 700 až 800 gramů a měla by mít co možná největší kapacitu zásobníku. Pánové Hubner a Silvestri preferovali spoušť s odporem 1,5 kg, plukovník Dechont se vyslovil pro spoušť s odporem 2-3,5 kg. Požadovali rovněž šířku těla zbraně 30, maximálně 50 mm, šířku spouště 10 mm. Také zmínili, že ideální krátká palná zbraň by neměla mít více než 40 součástek, které by měly být umístěny v jednotlivých autonomních podskupinách, jako třeba spoušťový či pojistný mechanismus, které vycvičený zbrojíř snadno vyjme a vymění. (Pro porovnání: Glock 17 je široký 30 mm, váží 703 gramy i se zásobníkem a včetně zásobníku má celkem 34 součástí.)

Tím ale pánové Hubner, Silvestri a Dechant neskončili: Hlaveň měla být kována v rámci jedné výrobní operace, neboť se tak může zvýšit přesnost. Zároveň by měla být schopna výstřelu s nábojem 9x19 s dvojnásobnou laborací. Zbraň by neměla vystřelit při pádu z výšky 2 metrů na kovovou desku, ať už na její povrch dopadne jakoukoliv částí. Pistole by měla být vyráběna z plechu ražením nebo lisováním, anebo z plastu; v každém případě musí být odolná vůči korozi.

Glock se jich na základě svých zkušeností se vzorky soudobých pistolí také zeptal na optimální úhel rukojeti vůči tělu zbraně. Jeho názor byl takový, že ideální ruční palná zbraň musí dovolovat instinktivní zacílení, které umožní střelbu uživateli např. i v případě, kdy bude zraněn natolik, že neuvidí na mířidla. G. Glock pro tento účel sbil dohromady dva kusy a provedl svérázný experiment. Problém formuloval takto: S otevřenýma očima dokážete správně zacílit s každou pistolí. Ale jaký úhel rukojeti umožní, abyste pistoli správně zacílili i se zavřenýma očima? Po diskusi a absolvování této zkoušky se celá skupina shodla, že nejlepší úhel rukojeti vůči tělu zbraně je 22 stupňů. (Tento názor následně ještě prošel menší revizí, takže konečné pistole Glock mají rukojeť v úhlu 21,5 stupně.) Při hovoru o sklonu rukojeti se také ukázalo, že všichni tři odborníci by na pistoli rádi měli zužující se zásobníkovou šachtu pro snadnější vložení zásobníku.

Řeč přišla i na odolnost vůči znečištění a počasí: Pistole měla fungovat i po kontaktu se sněhem, ledem, pískem a prachem. Zbraně měly být schopny vystřelit 10 000 ran s maximálně jedním selháním na 1000 výstřelů.

Nakonec se všichni tři muži na jeden z listů, na než vpisovali své návrhy, podepsali a opatřili ho datem. Tento dokument se mimochodem dochoval a dnes je v držení společnosti Glock.

Když oni tři experti toho večera odjížděli, ani zdaleka si nebyli vědomi toho, že právě zásadním způsobem ovlivnili vývoj zbrojní konstrukce. Naopak se s Gastonem Glockem loučili se smíchem a slovy: "Teď máte seznam. Doufáme, že jste šťastný. Ale soudíme, že to nedokážete. Je to nemožné!"

G. Glock začal následně skládat dohromady vše, co se mu podařilo o dané problematice shromáždit: informace ze seznamu odborníků, výsledky jeho patentové rešerše a poznatky ze studia zakoupených zbraní. Aby si ověřil potíže s vnější pojistkou, nosil dva týdny pistoli Walther, přičemž zjistil, že si není jistý, zda je zbraň zajištěná či nikoli. Pokud existoval tento stupeň pochybností, jevila se manuální pojistka jako překážka pro rychlé ovládání zbraně.

Dalším krokem bylo pořízení výkresů. Glock je udělal co nejjednodušší, neboť je vždy ráno předal svému strojařovi Reinholdu Hirschheiterovi a očekával, že práce bude hotova před ukončením pracovní doby, takže zbraň bude moci testovat hned večer. Glock sám prováděl všechny zkušební střelby ve svém sklepě. Střílel levou rukou, protože v případě nehody by stále mohl pracovat svou pravačkou. Když zjistil, co na zkušebním exempláři funguje a co ne, vyřadil špatné výkresy a prototyp a pokračoval další den. Zajímavostí je, že čtyři tyto prototypy stále existují, třebaže se z této doby nedochovaly konstrukční výkresy.

O tom, že snaha G. Glocka poměrně rychle přinesla úspěchy, svědčí, že své řešení přihlásil 30. dubna 1981 k patentování.

Gaston Glock se rozhodl vyrobit revoluční krátkou palnou zbraň s tělem z polymeru, která bude mít automatický systém pojistek bez vnějších ovládacích prvků. Chtěl vytvořit zbraň, která by reflektovala jeho vlastní filozofii, podle níž chce vše jednoduché, hladké a čisté. Vývoj pokračoval dalších 18 měsíců, až nakonec 19. května 1982 poslal svou pistoli rakouské armádě. Když se později ptali, jak to, že si dokázal toto datum přesně zapamatovat, odpověděl: "Pamatuji si to, protože jsem pracoval dva roky, celé dny a noci, abych dodal armádě vzorek včas."

Pistole Glock poté s úspěchem prošla armádními testy, kterých podle protokolu bylo celkem 18. Armáda tak konečně měla zbraň, která vyhovovala bezmála všem jejím požadavkům. Pistole pouze neměla mít jednu, nýbrž dvě vnitřní pojistky. Navíc armáda chtěla, aby na zbraň přibyla pojistka úderníku, která měla zaručit, že v případě, kdy se úderník zlomí nebo když se závěr vytrhne z těla, nebude zápalník schopen iniciovat náboj.

Během dalších armádních testech v roce 1983 už byla zbraň vybavena všemi třemi pojistkami. Rakouská armáda následně objednala 25.000 pistolí Glock a krátce poté přišla velká objednávka od norské armády. Pistole Glock se konečně stala skutečností.

Poznámka: článek převzat ze SM 7/2002, strana 16-17.